Heavy

Je to měsíc.
Za celý měsíc se stalo moc věcí.
Těžko říct, kde začít.
Proč jsou věci tak těžké?
Ne, dnes nebudu bít pěstmi o stěnu a doufat, že ze sebe dostanu frustraci (doufám). Dnes se chci jen ohlédnout.

Chci poděkovat na více stran, ale jeden dík patří tomu, co se ve mně zlomilo.
Zažívali jsme docela brutální týdny, dny, hodiny a minuty. Byli spolu a zároveň ne. Dívali se na sebe a přitom byli každý jinde. Víš, co tím myslím? Pamatuješ si na ten okamžik v pondělí večer (pár hodin předtím, než jsem napsala článek o pár řádků níž)...?
Leželi jsme na gauči, zapadala jsem do tebe a najednou nás oba dva ta frustrace přešla.
To, že nás celá situace štvala.
Tebe to, že ti nedokážu odpustit a mně to, že nedokážu odpustit - sobě.
Mluvili jsme. Jen potichu. Unaveně. Vyčerpaně. Řekla jsem ti, že se potřebuju rozmyslet. A ty jsi souhlasil. Konečně jsi na mě netlačil, že o mně nechceš přijít.
A já se cítila svobodnější.
V noci jsi mě držel. Navzdory tomu všemu a sice s drobnostmi, které by jiným přišly bezvýznamné, jsem zažila jednu z nejhezčích nocí. Je fajn cítit tě u sebe a že mně nechceš pustit z náručí. Že se společně, nejen jeden, posouváme po posteli společně a tiskneme sobě, ležíme na sobě nebo se jen držíme za ruce. Ráno jsi šel do práce a lechtal mě na noze a šel po schodech dolů....a pak jsem ještě na půl hodiny usnula. A jako by někdo vzal do ruky hadr a vyčistil tu špínu, co se na nás usazovala.
Znáš ten pocit, kdy jsi si jistý, že to bude dobrý?
Ano/ne? Nevadí.
Ale já se s ním probudila.
Naprosto v klidu. Cítila jsem pevný pocit. Moje hlava dokáže občas zvláštní věci, ale za jedno jsem jí vděčná. Neptá se mně a prostě rozhodne, že to takhle bude. Nevracely se mi žádný tíživý pocity, žádný otázky, žádný jedovatý poznámky...nic.
Běžela jsem po schodech dolů a ať se mi to zdálo jakkoliv absurdní, chtěla jsem ti to říct. Slíbila jsem ti večer předtím, že ti řeknu, až se rozhodnu. A tak jsem ti jen napsala, že za tím uděláme čistý řez. Tlustou čáru. Necháme to být. Napsal jsi, že souhlasíš a z toho stylu bylo vidět, jak se ti viditelně ulevilo.
Víc jsme se o tom všem, co se s námi táhlo a nabalovalo na sebe, nebavili. Nechovali se divně. Prostě tak, že tady jsme my.
Pořád mám strach to vyslovovat, ale zároveň vím a vidím a cítím, že to takhle chceš. Chceme oba dva. Ať to bylo jakékoliv, mělo to tak být. U nás obou.


I'm holding on
Why is everything so heavy
Holding on
So much more than I can carry
I keep dragging around what's bring me down
If I just let go, I'd be set free
Holding on

Zůstala jsem. I když to bylo těžké.

Nikdo by si neměl myslet, že jsou věci jednoduché. Že s partnerem najdou kýžený klid. Pohodu a všechno zapadne. Ono je to občas tisíckrát horší. Ať si každý myslí, co chce. Jasně, že je fajn být sám po omezenou dobu. Ale víte co? Je to lepší než vztah. Zní to absurdně? Vůbec ne.
Jo a vysněné představy je nejepší smazat. Nic neočekávat a v nic nedoufat. Protože pak vás nemůže nic zklamat - nebo ne aspoň tak, že by vás to smetlo.

Mimochodem...víte jak je těžké ovládnout touhu a vedle toho to, že s někým jste? Víte/nevíte, to je jedno. Ale tohle je občas zkouška ohněm. Zajímalo by mě občas, co se to děje. A možná mi to má ukázat na to, že jsme jen lidi a co nás pohání k velkým chybám. O tom ale zase někdy příště. Tohle bylo o tobě. Ne o nikom a ničem jiném.


Linkin Park - Heavy (feat. Kiiara)

Thunderclouds

Víš co je vtipný?
Nedokážu ty minulé příspěvky po sobě dneska přečíst.
Víš co není vtipný?
Že to všechno ve mně pořád ještě je.
Nedokážu to ovládat.
Nevím, co s tím mám dělat.
Musí to ven a já nevím jak.
Poslouchám tady písničku, kterou máme oba rádi, ale dneska poprvé jsem si přečetla její překlad a poprvé za celý den jsem udělala jednu věc, o které celou dobu vím, že mi prostě a jednoduše uleví. Rozbrečela jsem se. Hrozně. Najednou to šlo ven. Aspoň nějak.
Vím, že hluboko uvnitř sebe se trápím. Hrozně se trápím. Bojím. A vím, že máš strach i ty. Vidím to na tobě. Žes dneska nevěděl, co mi je a co se mnou máš dělat. Já se opravdu snažila. Po cestě tam. Jenže pak se něco ve mně zlomilo.
Bude to rok, víš?
Kdy jsme začali novou kapitolu spolu a zároveň, kdy nás to začalo oddělovat od sebe.
Kdys ty nevěděl, co chceš.
Kdy jsi ze mě dělal idiota.Nevědomky mi zasazoval jednu ránu za druhou. Rány, které se zpětně probudily až po tom, co se to všechno přihodilo. Když si vzpomenu na naše společné chvíle a pak na to všechno, co mimo ně následovalo. Cos říkal, cítil, psal a udělal. Tak mi to přijde jako jedna obrovská lež. A já bych ti to tak hrozně chtěla říct, ale vím, že to by bylo po tisícé otevírané téma a jen bych rozrýpávala občas mokvající ránu.
A teď - teď - si nejsem jistá já, co chci.
Víš k čemu se ale přiznám? Musím to občas udělat. Musím. Musím tě mučit, musím tě trápit a nejhorší na tom je, že mi to vůbec nejde po chuti, je mi z toho zle, ale zároveň tě nedokážu litovat. Neuvěřitelně se mi vždycky uleví, když ti to připomenu. Když ti narovinu řeknu, jak se cítím a z čeho mám strach.
Přijdu si odporně, ale ty to potřebuješ.
Jenže víš co?
Já takhle žít věčně nechci?
Co se musí stát, abych ti začala věřit?
Já už nic takovýho dalšího nechci zažít.
Stejně se obdobné scény dějou i teď. Zase nějaká pitomá slepička po tobě jede a tobě to lechtá ego. Sakra, co jsi to za člověka, že to nedokážeš ovládnout?! Je tohle normální?
A tak...tak jsem ti to začala oplácet stejnou měrou.
Pokud něco ty, pak i něco já. Neoplácím jako malý dítě s ničením báboviček. Vůbec ne. Jen si nechci přijít jako onuce. Jako kráva, co ti naletěla a kterou jen taháš za nos.
Je možné někoho milovat a nesnášet zároveň? (pozor, NE nenávidět, ale nesnášet za to, co dokáže dopustit)
Odpověz mi, docela by mě tahle filozofická otázka zajímala. Chci znát tvůj názor. Tvůj pohled. Nechci vidět tvoje slzy, hrozně mě obměkčujou. Vím, že si věci vyčítáš. Že musíš nad spoustou toho, co jsem ti řekla a co se stalo, hrozně přemýšlet. Ale chci vědět, co DOOPRAVDY cítíš. Co si DOOPRAVDY myslíš. Nechci slyšet ty řeči o tom, že mě nechceš ztratit a mít mě ze života pryč. Já chci vědět, co máš ty sám v sobě.
Já chci, abys mi pomohl se rozhodnout.
Víš co mě ničí? Že bych tě měla opustit a zároveň uvažuju, jestli to není náhodou ten nejlepší krok. A taky mě děsí to, co se bude nebo nebude dít. S tebou nebo bez tebe.
Fakt pro tebe tolik znamenám nebo jsi na mě jenom emočně závislý?
Co je láska?
Co je zvyk?
Co je pocit, že chceš někoho vlastnit?
Co z toho jsi ty?
Co se mi to, sakra, honí všechno hlavou?!



Zajímá tě, co znamenají slova níže? Poslechni si to tady: THUNDERCLOUDS
Jeden stařec stačí
Baby, máš to blbý
Prosím, obrať své obavy v důvěru
V důvěru