Víš co je vtipný?
Nedokážu ty minulé příspěvky po sobě dneska přečíst.
Víš co není vtipný?
Že to všechno ve mně pořád ještě je.
Nedokážu to ovládat.
Nevím, co s tím mám dělat.
Musí to ven a já nevím jak.
Poslouchám tady písničku, kterou máme oba rádi, ale dneska poprvé jsem si přečetla její překlad a poprvé za celý den jsem udělala jednu věc, o které celou dobu vím, že mi prostě a jednoduše uleví. Rozbrečela jsem se. Hrozně. Najednou to šlo ven. Aspoň nějak.
Vím, že hluboko uvnitř sebe se trápím. Hrozně se trápím. Bojím. A vím, že máš strach i ty. Vidím to na tobě. Žes dneska nevěděl, co mi je a co se mnou máš dělat. Já se opravdu snažila. Po cestě tam. Jenže pak se něco ve mně zlomilo.
Bude to rok, víš?
Kdy jsme začali novou kapitolu spolu a zároveň, kdy nás to začalo oddělovat od sebe.
Kdys ty nevěděl, co chceš.
Kdy jsi ze mě dělal idiota.Nevědomky mi zasazoval jednu ránu za druhou. Rány, které se zpětně probudily až po tom, co se to všechno přihodilo. Když si vzpomenu na naše společné chvíle a pak na to všechno, co mimo ně následovalo. Cos říkal, cítil, psal a udělal. Tak mi to přijde jako jedna obrovská lež. A já bych ti to tak hrozně chtěla říct, ale vím, že to by bylo po tisícé otevírané téma a jen bych rozrýpávala občas mokvající ránu.
A teď - teď - si nejsem jistá já, co chci.
Víš k čemu se ale přiznám? Musím to občas udělat. Musím. Musím tě mučit, musím tě trápit a nejhorší na tom je, že mi to vůbec nejde po chuti, je mi z toho zle, ale zároveň tě nedokážu litovat. Neuvěřitelně se mi vždycky uleví, když ti to připomenu. Když ti narovinu řeknu, jak se cítím a z čeho mám strach.
Přijdu si odporně, ale ty to potřebuješ.
Jenže víš co?
Já takhle žít věčně nechci?
Co se musí stát, abych ti začala věřit?
Já už nic takovýho dalšího nechci zažít.
Stejně se obdobné scény dějou i teď. Zase nějaká pitomá slepička po tobě jede a tobě to lechtá ego. Sakra, co jsi to za člověka, že to nedokážeš ovládnout?! Je tohle normální?
A tak...tak jsem ti to začala oplácet stejnou měrou.
Pokud něco ty, pak i něco já. Neoplácím jako malý dítě s ničením báboviček. Vůbec ne. Jen si nechci přijít jako onuce. Jako kráva, co ti naletěla a kterou jen taháš za nos.
Je možné někoho milovat a nesnášet zároveň? (pozor, NE nenávidět, ale nesnášet za to, co dokáže dopustit)
Odpověz mi, docela by mě tahle filozofická otázka zajímala. Chci znát tvůj názor. Tvůj pohled. Nechci vidět tvoje slzy, hrozně mě obměkčujou. Vím, že si věci vyčítáš. Že musíš nad spoustou toho, co jsem ti řekla a co se stalo, hrozně přemýšlet. Ale chci vědět, co DOOPRAVDY cítíš. Co si DOOPRAVDY myslíš. Nechci slyšet ty řeči o tom, že mě nechceš ztratit a mít mě ze života pryč. Já chci vědět, co máš ty sám v sobě.
Já chci, abys mi pomohl se rozhodnout.
Víš co mě ničí? Že bych tě měla opustit a zároveň uvažuju, jestli to není náhodou ten nejlepší krok. A taky mě děsí to, co se bude nebo nebude dít. S tebou nebo bez tebe.
Fakt pro tebe tolik znamenám nebo jsi na mě jenom emočně závislý?
Co je láska?
Co je zvyk?
Co je pocit, že chceš někoho vlastnit?
Co z toho jsi ty?
Co se mi to, sakra, honí všechno hlavou?!
Zajímá tě, co znamenají slova níže? Poslechni si to tady: THUNDERCLOUDS
Jeden stařec stačí
Baby, máš to blbý
Prosím, obrať své obavy v důvěru
V důvěru
